Zápisky

 

Kateřina Hajdovská - Tlustá  28.3.2002


Co je důležité

Kromě tohoto oficiálního světa existuje ještě další svět, ve kterém fungují docela jiné hodnoty. V něm je důležitější to, co je neviditelné, nežli to, co vidíme. Podstatnější je to, co se neříká, než to, co je vysloveno. Myšlenky a neviditelné příčiny a souvislosti jsou za vším, co se děje, co vidíme a slyšíme.

A přesto - to vše, co je tak nehmotné, se v tomto hmotném světě projevuje tak razantně hmotnými způsoby.

 

Hranice a rozdíly mezi lidmi

Lidé si vytvořili mezi sebou hranice a rozdíly. Mezi mužem a ženou, chudým a bohatým, dítětem a dospělým, významným a bezvýznamným, mezi zdravým a nemocným, sytým a hladovým, mladým a starým, nadřízeným a podřízeným, vzdělaným a nevzdělaným, černým a bílým, prvním a posledním, hlupákem a rozumným. A přitom - tyto hranice jsou tak relativní - a samotné rozdělení lidí je tak pochybné!

Vždyť žena i muž jsou jediného, a to lidského druhu, a bohatý se může zásahem jediného okamžiku stát chudým, každý dospělý byl jednou dítětem, pojem významnosti záleží na tom, k čemu nebo ke komu se vztahuje, nemocný se může uzdravit a zdravý onemocnět - avšak oba čeká jistojistě - dříve či později - to stejné - smrt. Každý sytý ví, co je to hlad a každý starý byl mladým a mladý zestárne.

I ten, kdo je nadřízený, je dozajista někomu podřízen, všichni vzdělanci byli kdysi nevzdělanci a i ten nejposlednější  ze všech - je vlastně v pořadí odzadu tím prvním. Mezi černými je v menšině ten, kdo je bílý a mezi bílými zas černý. Všichni lidé dokážou být v něčem hloupí a v něčem rozumní a co se jednomu jeví hloupé, pro druhého může být tím nejrozumnějším.

Jsou tedy mezi lidmi hranice? Jsou mezi námi rozdíly?

Ano, jsou. Avšak nikoli v tom, co bylo výše zmíněno, nýbrž v 

v našem myšlení, slovech a činech, v tom, zda jednáme správně či zda se stáváme nástroji zla.

Jenže - co je ve skutečnosti zásadní a důležité, co je dobré a co špatné? V tom se arci názory lidí různí.

Takže - jsou si všichni lidé rovni?

Před Božím zákonem, a dále jakožto Boží milované děti, stejně jako před Boží soudnou stolicí, které nikdo z nás - ani ti, kdo se považují za nevěřící - neunikne, jsou si zajisté všichni lidé rovni.

Dokáže jeden pochopit toho druhého? Dokáže mu pomoci? Chce to vůbec? Je ideálem lidí, aby si byli alespoň v tom nejzákladnějším - rovni?

Jsou takoví, kteří právě na všemožných rozdílech, hranicích a nerovnostech  zakládají svou moc, nadřazenost a nadvládu.

 

 

 

Po čem toužíme

Mnozí lidé dostali jaksi do vínku některé věci zadarmo, věci, po kterých ostatní jen marně touží nebo jich nabývají s velkou námahou a překonáváním strastiplných překážek.

Říkává se, že to, po čem jeden marně touží, bývá právě to, čeho by se rád jiný  zbavil. Jeden chce do manželství, druhý chce z něj ven, jeden chce děti, druhý vyhledává způsoby, jak je nemít, jeden vyhledává život v souladu s přírodou, jiný od ní prchá do velkoměsta, jeden touží po samotě, druhý je v depresi právě proto, že se cítí sám.

Jsou však určité obecně platné hodnoty, které chce mít snad každý člověk. 

Každý z nás lidí potřebuje vědět a prožívat, že jej má někdo rád a že je pro někoho významný a nezastupitelný.

A jsou i další hodnoty, které by dozajista nikdo z lidského rodu (ať už se o sobě domnívá, že je náročný a nebo že je skromný) neodmítnul:

Být zdravý a dobře vypadat, být schopen všech přirozených tělesných i duševních funkcí,

mít co pít a jíst, mít dostatek prostředků na potřebné živobytí, mít slušný příbytek, nezažívat války a katastrofy, mít dobrou práci, kde je uznáván, mít pravidelný odpočinek, mít dobrou vyhlídku i do budoucna, respektive na léta stáří, mít zázemí dobře fungující rodiny a přátel. Možná  by každý z nás kladl důraz na něco více a na jiné méně, něco by mohl rozvést, dovysvětlit apod., ale v podstatě bychom se na podobném ideálu žití nejspíš asi všichni shodli.

Je to málo  nebo mnoho? Dá se toho vůbec docílit? Někoho už sama otázka pobaví.

V tom už je ona relativita. Pro někoho je to samozřejmé minimum, pro jiného pouhopouhý  iluzorní sen.

 

 

Dnes, 28.3.2002 je Pesach. Znamená to, že jsme byli vysvobozeni z otroctví a máme svobodu. Za ni vděčíme tomu, kdo nám svobodu daroval, Mojžíšovi, který byl vlastně přeobrazem Mesiáše, a byl vykonavatelem Božím.

Jen z milosti máme svobodu, jinak bychom byli otroky. Někdo je však otrokem pořád. Svobodu se musíme naučit přijmout a naučit se žít ji. Je zapotřebí si stále připomínat, že za ni nevděčíme sami sobě, nýbrž Dárci. A svoboda zdaleka není samozřejmostí. Mám na mysli nejen tu tělesnou (že nesedíme ve vězení nebo nejsme zrovna v nějakém zajateckém táboře, v koncentráku nebo pod totalitním režimem) ale i tu duchovní (že nás Stvořitel nevytvořil s předem naprogramovanými myšlenkami a se slepou poslušností, nýbrž s naší svobodnou vůlí rozhodovat se, ať už tím správným a nebo špatným způsobem).

 

 

Pesach

O Pesachu máme ze svého příbytku i ze svých životů odstranit beze zbytku všechen chamec, tj. vše kvašené neboli nečisté. A co je chamec? Především hřích, zlá svévole, vše, co je nečisté, zlé v očích Hospodinových, co je proti Jeho přikázáním. Nemáme hřešit ani proti Bohu, ani proti lidem, ani proti přírodě. Ostatně platí to i opačně, pokud hřešíme proti přírodě, tak tím škodíme nejen jí, ale i lidem, a tím hřešíme i proti Bohu.

Pesach znamená překročení. Překročení ze země cizí, kde jsme byli otroky, do země vlastní, kde Pánem je náš dobrotivý Otec - a my jsme Jeho milované děti.

To proto po několikrát náš Bůh zvolal k faraonovi ústy Mojžíše: "Propus't můj lid, ať mi slouží!"

Možná by to někdo považoval za paradox - co je to za propuštění z otroctví, kde jsme sloužili, do jiného otroctví, kde se od nás chce, abychom také sloužili?!

Jenže sloužit falešnému božstvu faraonovu a tomu, co jeho Bohu nepřátelská říše představuje, tedy násilí, utrpení a záhubě - a naproti tomu sloužit svému vlastnímu Otci, který nás, své děti miluje, který je dobrý a služba Jemu znamená život a radost,  to je nebetyčný rozdíl!

 

 

 

Pravda, sebeobelhávání a svědomí

Často nepoznáváme, co je pravda a co lež, vždyť neznáme ani svou vlastní duši.

Uvedu příklad:

Jdu a potkám žebráka, bezdomovce. Očekává ode mne pomoc - ale já mu nepomohu. Někdy někomu jinému - to ano, ale právě teď a tady - ne. Důvod?

Kdo ví, jestli by peníze nepropil v alkoholu. (Možná vůbec nepije.) Jedna almužna jeho život nezmění. (Výmluva.) Jedná se o podvodníka a povaleče. (Možná lež.) Nemohu se už zdržet, ujela by mi tramvaj a kvůli němu bych přišla pozdě do práce. Kdo mi pak zpoždění omluví? Ostatně měl by se obrátit na nějaký úřad, tam by mu pomohli účinněji. A vždyť - sama nemám dost peněz, jsem zadlužená, vždyť mám pravidelné splátky! Mně také nikdo nepomáhá. Mám svých starostí dost.

Kdybych dávala všem žebrákům, nic by mi nezbylo. Problémy žebráků to nevyřeší a já sama bych se nakonec ocitla mezi nimi.

A vůbec - možná má sám peněz dost a tady to všechno jen předstírá.

Všechno jsem si to odůvodnila, všemožně vysvětlila. Tak proč mne potom hlodá svědomí?

Co to o mně vypovídá? Jednou někomu almužnu dám, jindy zase ne, jaká je v tom logika? A jaká tedy potom vlastně jsem? Proč se vymlouvám? Nebo jsem také někdy jednala správně? - A kdy? - Když jsem dala a nebo když jsem nedala?

Neobdaruji žebráka. Omlouvá mne ten fakt, že bych případnou almužnou ošidila svou rodinu, své nejbližší? "A kdo je můj bližní? " - zeptejme se slovy Bible. Nejspíš každý, zejména potřebný člověk - tak vyznívá biblická odpověď.   Jenže, co když mám na jedné straně potřebného člověka ze svého příbuzenstva, na straně druhé toho, kterému mám splácet dluh - a navíc ještě přede mnou stojí žebrák s nastavenou dlaní. Komu dát přednost? Koho podělit a koho o příspěvek připravit? Co je čestné? Splácet dluh, postarat se o příbuzného, který žije v nedostatku, podělit žebráka? Tím, že dám jednomu, zkrátím toho druhého. Proč mě život staví do takovýchto situací? Proč se mám stále nějak rozhodovat?

A co když je na tom onen chudák tak bídně, že já jsem tou poslední v jeho životě, kdo mu mohl pomoci. Co když v případě, že jej neobdaruji, se po mém odchodu zhroutí a zemře? Kdo jiný má nasytit toho žebráka, když ne já?

 

Kdo vlastně jsem - totální lhář? Anebo pravdomluvný taktik?

Který ze svých argumentů myslím doopravdy? Na co vlastně čekám? Až mi život nachystá nějakou slavnostní příležitost a předem mne upozorní? Všechno neustále řešíme "za pochodu". Radí nám jen naše svědomí. Jaké je to naše svědomí? - A co to vůbec je?

 

Mnoho skrytého je v našem svědomí, mnoho uvnitř, hluboko ukrytého, co by potřebovalo vytáhnout a provětrat.  Kolik důvodů můžeme mít pro jedinou věc - a každý jiný - ale který je ten pravý?

A co je potom pravda? Ani naše svědomí nebude tím posledním soudcem, který to zváží na vahách spravedlnosti a vyřkne konečný  verdikt…

 

 

 

Velikonoce a víra ve smrt a ve vzkříšení

Je neděle velikonoční. Procházím kolem tržiště plného barevných kraslic, pestrých pentlí, různých suvenýrů, pamlsků a vrbových pomlázek. Na jeho konci je vstup do  kostela a jeho brána je dokořán. 

Vstupuji z jarem zalité ulice do šera kamene, dřeva a kovu, prosyceného mystickou vůní kadidla. Na chvilku usedám. Rozhlížím se po té nádheře stavitelského, sochařského i řezbářského umění. Lidé kolem mne se obrací napravo, kde je ve výklenku  opřen žárovkami osvětlený obraz. Něco na něm je, ale nerozeznávám přesně, co, je to na můj zrak příliš daleko. Přibližuji se tedy pomalu a dříve nežli rozeznávám malbu, čtu na něm již z dálky velký a zřetelný nápis:

NENÍ ZDE - JE VZKŘÍŠEN, JAK ŘEKL.

Na chvíli se mi zastavuje srdce. Je to obrovská síla - síla té myšlenky, o které jsem pak nucena celý zbytek své procházky domů přemýšlet.

 

Ano - je to k neuvěření, že by někdo pohřbený vstal z hrobu. Nedá se tomu jen tak snadno uvěřit. Ale proč? Protože jediná jistota, exaktní, všemi lidmi prověřená jistota, kterou člověk má - je právě smrt.

A přitom - opět ten paradox!

Vzpomeňme na své dětství. Věk, kdy malý človíček ještě smrt nechápe, neuvěří, že právě ta babička, která ještě dnes ráno žila, najednou odpoledne zemřela! Dítě nemůže uvěřit, že tím její život doopravdy skončil, že babička už zítra jako obyčejně nevstane a nepůjde si zase se mnou hrát! 

Dítě přirozeně - ve smrt nevěří.  Já - jako dítě - bych se vůbec nedivila, kdyby mne přivedli před hrob mé babičky, kde by byl odvalen kámen a řekli by mi: "Není tu, protože je právě v krámě a kupuje ti tam panenku. A za chvíli si spolu zase budete povídat a půjdete společně ven." Tomu bych - jakožto dítě - bez nejmenších problémů uvěřila.

Ale uvěřit - jako dítě - že někdo zemřel a už se neprobudí - ne, to je proti všemu chápání!

A když už se to konečně člověk v dospělosti naučí, pochopí, uvěří tomu, že lidé kolem něj skutečně a trvale umírají, že I JÁ UMŘU (ač se nám SMRT zdá po celý náš život naprosto ABSURDNÍ),

pak si najednou přijde někdo se zprávou, že SMRT JE PŘEMOŽENA !

A nám se to zdá opět neuvěřitelné!

Jak relativní je, čemu je a čemu není člověk schopen věřit !