Marie - aneb: míšenci jsou jiní
Kateřina Hajdovská – Tlustá  2006

Když se narodila, dostala jméno Marie. 

Ale dříve než se narodila, bylo jí dáno stát se druhorozenou z dvojčat, neboť ji na svět předešel její bratr-dvojče Josef.

Dalo by se říci, že její příchod byl překvapivý. Ultrazvuková vyšetření ještě neexistovala, a tak se stalo, že matka, která již po úspěšném porodu novorozence Josefa odpočívala, začala náhle po necelých dvaceti minutách rodit znovu: A to se na svět drala již nikým nečekaná Marie.

 

Dvojčata se stala součástí světa padesátých let minulého století a dějin jedné malé země tehdejšího "socialistického bloku".

Aby to nebylo jen tak jednoduché, hned po porodu obou dvojčat se však událo něco, co naprosto otřáslo dějinami světa.

Od porodu Josefa a Marie neuplynul ani týden,  když všechny zasáhla omračující zpráva ozývající se z ampliónů, z rádií, bijící do očí z palcových titulků denního tisku: "Josif Vissarionovič Stalin, první muž Sovětského svazu - právě zemřel !"

 

Jaká neuvěřitelná zpráva! Odešel krutovládce, tyran, diktátor a masový vrah -  ale mnozí naivní lidé se paradoxně rozplakali, vyvěšovali černé prapory a upřímně truchlili !!! Vždyť odešel navždy jejich "dobrodinec", jak se domnívali - ale jen do té doby, nežli vyšly najevo všechny jeho strašné lži a zločiny.

Ano, odešel vůdce a ideologický následovník samotného Vladimíra Iljiče Lenina.  Stalin - ten "ocelový muž", jehož fotografie ostře řezaných rysů s mohutným černým knírem - visela snad úplně všude - a o jehož tzv. "šlechetnosti" se dočítaly již malé děti ve svých slabikářích, o kterém se skládaly a s nadšením recitovaly verše a jehož zamilovaná píseň "Sulika" se stala tehdejším "šlágrem" doby.

 

Jedni lidé byli vypočítavci a prospěcháři a jiní zase masově psychologicky zpracováni. Za léta totality se již vyvinulo stigma doby, jev, kterému se později začalo říkat "brainwashing" - vymývání mozku.

Dalo by se předpokládat, že se nyní, po smrti vůdce, který vytvořil onen známý "kult osobnosti" celá ta  ocelová říše krutovlády rozpadne. Muselo však uplynout ještě mnoho vody, nežli se tak stalo.

 

Ale vraťme se k Marii.

Aby toho nebylo málo, oběma dvojčatům byly po rodičích do vínku dány hned tři národnosti: ukrajinská po otci (otec Ukrajinec byl prvorepublikovým emigrantem ze Sovětského svazu) - a česká a židovská po matce (matka byla po své matce z české a po svém otci ze židovské rodiny).

 

Otec dvojčat mluvil na své děti i na svou ženu ukrajinsky a nikdy se nenaučil správně česky. Celá pražská čtvrť, kde rodina žila, ho znala podle jeho nápadně cizí výslovnosti a nikdo mu neříkal jinak, nežli "ten Rusák" (většina lidí totiž nevnímala mezi Rusy a Ukrajinci žádný rozdíl).

 

Jejich matka, ačkoliv jí celá židovská polovina příbuzných zahynula v koncentračních táborech a druhá, ta česká polovina se od ní odvrátila už za války, protože pro ně byla nebezpečnou "Židovkou", se přesto vždy vehementně a hrdě hlásila k Židům, aniž by hleděla na ten fakt, že jí to v každé době přináší jen samé problémy. Do transportů v době holocaustu se jako míšenka nedostala - zázrakem a díky Bohu, ale jak potom svým dětem vyprávěla, po celou válku to čekala každým dnem.  Po válce se nikdy nedokázala smířit s tím, že se její milovaný otec a s ním veškeré  příbuzenstvo z jeho strany již nevrátili zpět. Namísto toužebně očekávaného otce - drželo toto asi 20-ti leté zkoprnělé děvče, podobně jako tolik ostatních přeživších a marně doufajících - v rukou jen holou zprávu oznamující, že ...zahynul v koncentračním táboře ....

I když už byla dospělá a vdala se, nikdy se nemohla smířit s tím, že její děti, Marie a Josef,  tohoto výjimečného muže, vlastního dědečka, povoláním operního pěvce,  již osobně nikdy nepoznají a mnoho jim o něm vyprávěla.  

 

Když byli Marie a Josef ještě malí, matka jim vysvětlila po svém celou "židovskou otázku ", utrpení a smrt jejich  příbuzných za Hitlera, za komunistů, ale i pogromy v historii, celý ten nesmysl xenofobie a předsudků člověka vůči člověku a nezapomněla je varovat před rasismem a důrazně je napomenout, aby se sami rasisty nikdy nestali -  ale aby o tom, že jsou Židé,  raději s nikým - pro jistotu - nemluvili. Byla totiž 50. léta, svět se ještě nevzpamatoval z válečných let a z holocaustu a už zde byly v čerstvé paměti uměle vykonstruované protižidovské soudní procesy.

 

Ukrajinský otec vodil Josefa a Marii do pravoslavného kostela a zejména o slavných velikonočních svátcích děti celou svou bytostí vstřebávaly nádhernou, vznešenou hudbu a zpívanou liturgii, vůni kadidla a hořících svící, celou pospolitost shromážděných ukrajinských emigrantů a poté navštěvy v jejich bytech,  zvláštní výzdobu, pokrmy, zvyklosti, charaktery a osudy.

 

S matkou zase děti chodívaly na procházky po staré Praze, společně navštěvovaly památná místa, z úst matky naslouchaly pradávným pověstem, společně s ní obdivovaly starobylou architekturu, fresky, sochy a malby, stejně jako interiéry slavných chrámů a v nich opět - překrásnou varhanní hudbu.

 

Matka, českožidovská míšenka, byla ve všech směrech výjimečnou osobou: Na první pohled vyzývavý, exotický typ, krásná tempramentní černovláska se záhadně tmavýma očima, avšak uvnitř sečtělá, vzdělaná a s mnoha uměleckými talenty. Její vzhled byl vskutku fascinující, nápadný, a proto se do tehdejší šedo-rudé doby jaksi nehodil: Vždy tmavě snědá a opálená, v létě s pletí mulatky, se zářivě čistou pletí, střední postavy a bujných tvarů, již z dálky celá nápadně zářící.  Její obrovské mandlové oči byly většinou považovány za tmavě hnědé, avšak ve skutečnosti měly temně fialkově modrou barvu podkreslenou  sytě černými řasami s vyklenutým obočím - takže mohly připomínat i pravoslavné ikony... Červená a tak často rozesmátá ústa obnažovala zdravé svítivě bílé zuby... Celý ten nevšední zjev doplňovalo opět vždy něčím nápadné elegantní oblečení, originální šperky a vůně parfému. Byla mistrem improvizace a fantazie v tom, jak za pár korun dosáhnout efektu - iluze... téměř blahobytu! Lidé kolem byli vždy překvapeni, když ji slyšeli promluvit česky, protože ji každý automaticky pokládal za cizinku... 

Své děti brávala i do židovské čtvrti, vyprávěla jim staré tajemné příběhy i rodinné historky z židovského příbuzenstva a na stěnách Pinkasovy synagogy jim ukázala jména nejbližších židovských příbuzných zapsaná mezi ostatními zavražděnými obětmi nacistické genocidy.

 

Tyto i další společné zážitky zvláště Marii s její matkou natolik sblížily, že společně začaly navštěvovat synagogy,  docházet na židovskou Obec, na přednášky, dokonce se začaly učit hebrejštinu, chodit do košer jídelny a na oslavy židovských svátků.

 

Charakteristika i životopis oné vzácné ženy a matky by stály za samostatné zpracování v podobě románu či filmového scénáře. Ani ty by však nedokázaly obsáhnout bohatost ducha této neobyčejné osobnosti,  její povahu, statečnost, neutuchající a nakažlivý elán a energii,  smysl pro humor, vzdělanost, jazykové a umělecké nadání "renesančních" rozměrů v oborech, jako jsou hudba, zpěv, tanec, malířství, sochařství, literatura... její výjimečně se obětující mateřskou lásku a smysl pro rodinu, štědrost a hluboký respekt k lidem i k veškeré přírodě.  Celý její osud člověka, který žil v největší skromnosti, v chudobě, přes veškeré své schopnosti, ale i neobyčejnou krásu, víceméně umlčena a poznamenána dobou a okolnostmi "režimu", a to jen proto, že  se mu nikdy nezaprodala - jako mnozí jiní, ačkoliv by to bylo tolik snadné, lákavé a pohodlné...

 

Dětem Marii a Josefovi bylo v době jejich dětství současně odhaleno ještě další důležité "tajemství" jejich života: a sice šlechtický původ po otci.

A to byl další naprostý paradox - jakoby zcela mimo realitu, mimo charakter té doby. Malý Josef, jakožto prvorozený, se dozvěděl, že je nositelem a dědicem veškerých privilegií a práv s jeho šlechtickým stavem spojených. Děti viděly a dotýkaly se kopií zápisů z erbovní knihy se záznamem o jejich rodu uprostřed ostatních jmen staré carské šlechty, ale i různých maličkostí a památek, textilií s vyšitým monogramem, stejně jako rodového pečetního prstenu s erbem, který jednou Josef po otci zdědí. Dvojčata  byla seznámena se symbolikou svého erbu, dozvěděla se  o navždy ztraceném majetku, kterého již jejich rodina není vlastníkem. O to více však byly děti vychovány v hodnotách, které se nedají koupit, prodat ani odcizit. Jejich otec, který byl pro mnohé takříkajíc "slepé" lidi pouze bezvýznamným človíčkem komicky komolícím češtinu, jim byl ve skutečnosti vzorem šlechetnosti, vzdělanosti i duchovních hodnot. Učil je vážit si historie a odkazu předků, milovat svůj národ,  chránit vždy slabé a pomáhat své zemi, mít na mysli její blaho, mír a prosperitu.

 

Otec dětem sdělil, že jsou potomky urozené ukrajinské šlechty z bojarského rodu. Rovněž jim vysvětlil, že jejich rod je velmi starobylý a že mají v budoucnu privilegium účastnit se - volby nového cara, kdyby k tomu jednou znovu došlo. To všechno jim v jejich době znělo jako pohádka, kterou o to více ukrývaly až do hloubky svých duší. 

Tento rodem i duší šlechtic, který se zde, v cizí zemi, daleko od své vlasti,  z lásky oženil a zplodil ve své padesátce dvojčata, se v Československu živil jako prostý dělník, topič v továrně Tesla-Karlín, ačkoliv byl svým vzděláním inženýr ekonom. Podobné absurdnosti však rovněž patřily ke znamení oné doby.

Jeho osobním zájmem bylo bádání v historii šlechtických a panovnických rodů a heraldika, návštěva knihoven, hojná korespondence s dalšími emigranty, zejména s příbuznými rozesetými po celém - tehdy "západním kapitalistickém" světě. I tato činnost byla svým způsobem nebezpečná a nepochybně sledovaná ze strany státní tajné služby.

Zemřel o jeden měsíc dříve, nežli jeho děti dosáhly plnoletosti, tedy osmnácti let.

Až později se dozvěděly o tom, co před nimi tajil, a sice trvale přítomný strach před obrovským nebezpečím, v jakém u nás tehdejší emigranti z bývalé carské Rusi žili. Protože se jednalo z velké části o příslušníky inteligence a šlechtických rodin, čili o tzv. nepřátele velké říjnové socialistické revoluce, byli i zde nadále sledováni jak místní STB, tak i sovětskou tajnou službou, která si občas pro někoho dojela až sem. A tak někteří z těchto emigrantů čas od času "zmizeli". Byli zatýkáni, odvlečeni od rodin a posíláni zpět do Sovětského svazu - na Sibiř, kde je buď popravili nebo věznili na doživotí.

 

Když byla Marie ještě malá, ráda si žila ve svých představách. Hodně četla, spolu se svým bratrem a s kamarády se věnovali veškerým dětským zábavám, proháněli se po karlínských ulicích, jejich byt byl útočištěm celé tlupy kamarádů a společně při kytaře zpívali, chodili do hudební školy a vůbec pěstovali muziku. Marie milovala svou rodinu, své přátele, rodinného kocoura, ráda se učila a dozvídala se nové a zajímavé věci...

 

Jinakost Marie nespočívala jen v tom, že jsou  - na rozdíl od většiny - míšenci z Ukrajinců, z Čechů a ze Židů, že jsou šlechtici (a tudíž jakožto bývalí feudálové - třída "vykořisťovatelů" a "nepřátel lidu"!), že jejich rodina je nepřátelská socialistickému režimu, ale také, že oproti ostatním nedosahují ani průměrné majetkové úrovně, což v tehdejších poměrech znamenalo, mít alespoň chatu a auto. Dokonce i ten fakt, že jsou dvojčata, což bylo v širokém okolí unikátní, stejně jako další odlišnosti, že jejich matka má snědý a exotický vzhled a jejich otec neumí správně česky, že oba rodiče Marie a Josefa jsou vysokoškoláci a tudíž "intelektuálové", dokonce i to, že Marie nosila jako jediná z celé čtvrti dlouhé vlasy, že jejich byt je jedna obrovská knihovna a obrazárna, že tím vším - tzv. nezapadají a představují jiné hodnoty nežli většina...

 

A zřejmě i jako daň za svou jinakost - museli Josef s Marií platit tím, že byli vybíráni k tomu, aby se stávali pro ostatní zábavou. Pro jejich učitele ve škole, pro vedoucí na táborech, pro spolužáky ve třídě, pro organizátory všech místních kulturních akcí pro děti a mládež - se stalo samozřejmostí, že posílali tato hudebně vybavená dvojčata vystupovat na školní pódia, na výroční oslavy, jako tzv. "kulturní vložky", mezi pionýry i na schůze pracujících, na mikulášské a předvánoční zábavy stejně jako na tehdejší "soutěže tvořivosti mládeže" - zkrátka všude. O tom se nediskutovalo: Josef a Marie dobře zpívali - a tak museli po celou dobu školní docházky - reprezentovat a bavit. Možná, že jim toto jejich nezáviděníhodné postavení i někteří  záviděli, ale jedno bylo jisté: Marie to nenáviděla. Vadilo jí  a ponižovalo být předváděnou loutkou k pobavení druhých.

Možná by se v tuto chvíli mohlo někomu zdát paradoxní, že se později ze svého vlastního rozhodnutí stala  zpěvačkou...  ale to už je docela jiná historie...

 

Co však Marii nejvíce zraňovalo, byly nemoci a úmrtí v rodině:

Začalo to tím, že přibližně v jejích sedmi letech zemřela nejprve jedna babička, pak za rok na to druhá babička. Potom dědeček. Pak po mozkové mrtvici ochrnul otec, a zanedlouho pratetička, která s nimi žila. Pak zemřela pratetička a zemřel i otec. Na to vážně onemocněla teta a zemřel strýc. A tak dále, až nakonec onemocněla a zemřela i matka a z původní rodiny zbyli jen sami dva, dvojčata Josef a Marie.

V té době však už byli oba dospělí a nežili už společně, protože měli své vlastní, nové rodiny.

 

Marie dospěla k názoru, že ze všeho nejvíce nenávidí smrt.

Vysnila si, co by měla ze všeho nejradši: aby všichni její drazí stále žili, aby se všichni neustále milovali a byli si bez přestání nablízku.

A hluboce litovala toho všeho, co si nestihla už nikdy s těmi, co jí navždy odešli, říci a co s nimi již nestihla společně prožít.

 

Čím více ji její nejbližší opouštěli, tím více si začínala uvědomovat, respektive jí to někteří lidé dávali najevo, že jejich rodina je něčím "jiná", a že i ona sama je tím pádem "jiná". Přemýšlela o tom, čím to je a v čem to je. Dospěla k tomu, že je to tím vším -  jejich původem, podmínkami  i samotnou dobou přinášející komplikace. A že někteří lidé dávají přednost jinému modelu života. Nezáleží jim tolik na rodině, na lásce a dobru, na poslušnosti Boha - ale spíše na vlastním prospěchu.

 

Marie si v životě vyhledávala přátele podobného zaměření, jako byla sama - a jiní zase, protože byli podobní, vyhledávali její přátelství.  Některé vztahy trvaly krátce, jiné déle.  Na základní, střední i na vysoké škole, stejně jako v zaměstnání měla vždy své přátele i nepřátele, a protože nevstoupila ani do SSM ani do KSČ, bylo jasné, že žádnou "kariéru" neudělá.

 

Někdy, když Marie přemýšlela, docházela rovněž k závěru, že je vlastně pro každého z určitých důvodů někým cizím:

Mezi Ukrajince - chodila sice ráda, ale neovládala dokonale jejich jazyk a svou "otčinu" vlastně nikdy nepoznala, takže měla v mnohém zcela jiné zkušenosti a názory. 

Mezi Čechy - jí bylo dáváno nejvíce najevo, že je "jiná". Poznávala xenofobii v praxi, protože zvláště v dětství vypadala (podobně jako její matka) vždy jaksi "exoticky" a každý ji hned "podezříval", že není jako Češka. 

Mezi Židy - se později dozvěděla, že existuje tzv. "halacha" a ta jí nedává právo se vůbec mezi pokrevní Židy počítat. Připadalo jí to absurdní vzhledem k tomu, jak často jí matka kladla na srdce, aby nikdy nezapomínala na to, že je Židovkou! A dále i proto, kolik si toho jejich rodina za svůj židovský původ vytrpěla, vždyť jenom kvůli židovství - ji nacisté skoro celou vyvraždili!

Mezi šlechtice - se nijak nehlásila, nebylo ani proč. Připadalo jí utopistické si v dnešní době hrát "na princezny", obzvláště,  když byla sama vždycky chudá - a stejně by jí to nikdo neuvěřil! 

Mezi věřícími  - nenašla žádnou společnost, ve které by časem nezjistila, že se tam pěstuje náboženská povrchnost, pokrytectví a formálnost, ať to byli křesťané a nebo Židé, což se jí z duše protivilo.  A tak si raději četla Bibli a věřila po svém.

A mezi disedenty - se oficiálně nikdy nehlásila, i  když se uprostřed nich se svým bratrem běžně pohybovali, když po celá 70. a 80. léta hráli společně v undergroundových kapelách na mnoha oficiálně nepovolených koncertech, většinou  písně na její vlastní - tehdejší cenzurou nedovolené - texty.

Avšak způsoby, jak po "sametové revoluci" mnozí lidé z dřívějšího "opozice"najednou nasáli "nový vítr"  a pomocí ne vždy čisté politiky se dokázali vyškrábat  na výsluní teplých a výhodných míst - se jí zhnusily...

 

Za svého života se Marie ocitla mezi různými lidmi a společnostmi, mezi "průzkumníky" různých  filozofií a náboženství, mezi jogíny, ochránci přírody, makrobiotiky, mezi dobrovolníky různých dobročinných aktivit, na akademické půdě i mezi lidmi s mentálním postižením, mezi umělci a muzikanty, zpěváky a kapelami a také v různých pracovních prostředích, na  brigádách, stejně jako na táborech, na školách a různých školeních, pracovala většinou v roli podřízené, ale rovněž i nadřízené funkci ...  Pestrost všech těchto zkušeností ji poučila o tom, jak různí mohou být lidé a jak často dokážou překvapit, ať v dobrém či ve zlém. Na to zlé rychle zapomínala a to dobré v ní upevňovalo naději, touhu i nadále poznávat a stále žasnout a nechat se životem překvapovat.

 

Když zakotvila v manželství, našla osobu nejmilovanější, svého muže - a s ním zároveň také jeho  rodinu - což ji přichystalo další bohaté a ne vždy příjemné životní zkušenosti. Její muž byl totiž rozvedený a vlastnil z předchozího manželství dvě děti.

A tak se Marie ocitla v další své "smíšené" životní roli -  kdy její manželství některými příbuznými bylo - a jinými naopak nebylo - zcela přijímáno, a kde současně byla - ale i nebyla - v roli matky ...

Že zde šlo o roli náročnou a (pro tehdy mladou nezkušenou ženu) plnou těžkých a nečekaných překážek, o tom nemůže být pochyb.

 

Za celý život si vyzkoušela, jaké to je, být uprostřed ostatních v mnohém jiná.  

Už jí nikdo nemusel vysvětlovat, co je to xenofobie a co jsou to předsudky.

Dospěla také k poznání: odlišný člověk jakoby přitahuje odlišné lidi a situace a často ho potkává ne zcela běžný život...

Poznala ale také, že není jediným člověkem, který se liší. Ti, kteří jsou něčím "jiní", se docela vzájemně přitahují, a tak se spolu seznamují, zjišťují, že je každý "jiný" jinak  - a útěchou jim pak může být, že ve své jinakosti - zdaleka nejsou sami. 

 

Když byla Marie ještě dítě a četla si pohádky, představovala si, že se jí stane to, co se stalo onomu "ošklivému kačátku" ze známé Andersenovy pohádky. Později jí ale došlo, že realita je jiná, a že se z ní zkrátka ani při nejlepší vůli žádná krásná, ničím se neodlišující a všemi přijímaná labuť jednoho dne nevyklube. 

 

Marie bude nadosmrti v mnohém jinou, jedněmi přijímanou a jinými zase nepřijatelnou.

Takoví jsou "jiní" lidé, takoví jsou "míšenci" tohoto světa.

Pro ni ale jsou a budou všichni lidé zajímaví. Všichni, ať patří k většině a nebo k menšině, mohou totiž vymýšlet a vykonávat dobré a prospěšné věci. 

 

Osobně se domnívá, že lidí něčím "jiných", takových podobných "míšenců", bude stále víc a více, zvláště v době, kdy mnohé hranice zanikají a světy mnoha barev - se vzájemně prolínají.

 

A nakonec - Marie si myslí, že to určitě byli "míšenci", kteří jako první vymysleli "toleranci".

(Což byla jediná jejich šance na přežití.)